100 let
Čedoku
Dagmar Charvátková | Hodonín

Ráno začalo výhledem z okna našeho současného ubytování v Západních Tatrách. V dálce se právě přehouplo sluníčko přes vrcholy hor. Zdá se mi to? Vrcholky se jasně třpytily prvním letošním sněhem. Tak, pomyslela jsem si, je to jasné. Jdeme na tůru.
Auto jsme zaparkovali v lesním parkovišti a po vzájemném ujištění, že to vezmeme malou oklikou přes naučný chodník jsme netrpělivě vyrazili a těšili se na krásný rozhled z vrcholu Osobitej.
Lesní značený chodník se strmě ubíral hlubokým lesem podél zurčícího potoka. Vlnky přepadávaly malými vodopády a rozehrávaly symfonii vodní utišující hudby.
Stromy sestávající převážně ze smrků a javorů tiše přihlíželi naším krokům. My stoupali namáhavě stále výš a výše a ač sami, vnímali jsme život kolem sebe. V dáli zaskřehotal havran, sýkora přeskakovala z větvičky na větvičku a blízký krmelec dával tušit blízkost srnčí zvěře. Ostatně i stopy v blátě byly toho svědkem.
Když jsme vystoupali až tam, kde porost začal řídnout, objevil se námi očekávaný sněhový poprašek. Usmáli jsme se na sebe. Byl to náš první letošní kontakt se sněhovými vločkami.Navíc pohled do tušeného vrcholu naší cesty byl úžasný! V úžlabinách žulových skal sníh rozehrál hru světla umocněný azurovým nebem.
Stále stoupáme a těšíme se na očekávaný široký rozhled. Taky sněhu přibývá. Naše nohy v pohorkách pozorně našlapují a oči hledají kam položit další krok. Zdá se nám, že sněhová pokrývka není zas tak celistvá, narušují ji stopy zvěře.
Rozeznáváme kopýtka. A pak…. To jako fakt? Nechce se nám věřit, že ty stopy které byly tak jasně zřetelně vidět, jsou toho, koho si myslíme. Ale není jiné vysvětlení. Je to medvěd!
Kontrolujeme pohyb jeho stop a při tom se pozorně rozhlížíme. Obrys šlápot už není tak ostrý jak stopa naší boty. Takže podle všeho, tudy prošel o nějakou dobu dříve, než jsme mu zkřížili cestu my.
Naše vnitřní vzrušení je nepopsatelné. Začínáme vtipkovat na téma setkání s medvědem a pro jistotu mluvíme hodně hlasitě.Tím chceme místního vládce hor odradit od setkání s námi. Přesto oči těkají a za každou hroudou hlíny a pařezem, tušíme huňatý kožich.
Naštěstí cíl naší cesty už je na dosah. Vystoupáme k rozchodníku v sedle. Počasí se rapidně mění k horšímu a nás objímá bílá mlha. Takže rychle jednu, dvě fotografie, že jsme tu byli a jdeme zpět. Les je náhle ještě víc tichý, mlha se plíživě táhne za našimi zády. Koruny stromů tvoří tmavou deku pod kterou dvě lidské bytosti opouští jejich výsostné území. Náš krok se prodlužuje a my plni dojmů a s úlevou, že jsme HO nepotkali jdeme vstříc zážitkům dalších dní.

100 let
příběhů s Čedokem

Již 100 let pomáháme tvořit Vaše příběhy. Byli jsme u mnoha významných životních okamžiků, setkání a šťastných dní.

 

Zapojte se do soutěže

Vaše příběhy
 

Přečíst tento
příběh
Vždycky jsem milovala přírodu a strašně mne bavilo sopát ...
1987
Přečíst tento
příběh
V roce 1996 jsem právě odmaturoval, s nejlepším kamarádem ...
1996
Přečíst tento
příběh
Kdo by si snad myslel, že malé děti z cestování nic nemají, ...
1997
Přečíst tento
příběh
Už od malička jsem měla dva veliké sny, které jsem si přála ...
2016
Přečíst tento
příběh
Rozhodli jsme se s manželkou navštívit Dubaj. První co jsme ...
2019
Přečíst tento
příběh
Moje spolužačka ze základní školy se vdala v Německu a ...
2017
Přečíst tento
příběh
Než našetřím na větší dovolenou, putujeme alespoň po ...
2020
Přečíst tento
příběh
Gorbačovova bouřlivá perestrojka přispěla k uvolnění ...
1987
Přečíst tento
příběh
Velice rád cestuji, někdy si rád a dlouho poležím na pláži ...
2017
Přečíst tento
příběh
Dostala jsem se po letech se svými syny 11 a 39 let na zimní ...
2020
Přečíst tento
příběh
Vyrazil jsem s kamarádem na 3 týdny do Malajsie, kterou jsme ...
2020
Přečíst tento
příběh
Už od dětství jsem toužila po plavbě velkou lodí. V mých ...
2013