100 let
Čedoku
Eva Honomichlová | Třemošná

Na studiích nám škola každý rok organizovala zájezdy do evropských metropolí. My mladí, perspektivní, bez závazků a s pocitem křídel nadšeně nasávali vůni nočních benzínek i ruchu velkoměst, prostě hlavně, že se někam jelo. V roce 2004 jsme tak parta studentů a pár rodinných příslušníků, kteří doobsadili volná místa, vyrazili se zapáleným průvodcem objevovat Paříž. Program byl našlapaný, bylo potřeba stihnout všechny důležité pamětihodnosti, galerie střídaly katedrály, všem se nám točila hlava z velkolepých staveb i z letopočtů, ohromeně jsme hltali každé slovo našeho zcestovalého guru, který jak několikrát zdůraznil, Paříž dělal už po stodvacáté! Nejúchvatnější pohled se nám naskytl samozřejmě z Eiffelovy věže. Na tenhle vrchol zájezdu jsme se kamarádkou Milenou dlouho těšily. Jenže v momentě, kdy jsem se chtěla podělit o své dojmy, Milena nebyla k sehnání a místo ní vedle mě na ochozu civěl do dálky její bratr Aleš, kterého jsme vzaly na milost jako doprovod potom, co nás uplatil křehkými francouzskými croissanty a slibem, že bude dělat svačináře. Pocity na Eiffelce ale bohužel nebyly takové, jaké jsem si vysnila. Při pohledu dolů mě totiž polil studený pot a zachvátila panika. Spatřila jsem přímo pod námi na zemi naši skupinu v čele s průvodcem v červené kšiltovce, jak se nám pomalu vzdalovala. V návalu nadšení a kochání jsem vůbec neohlídala čas a tím se zcela ochudila o další podrobnou historickou ságu pod vedením Chodící encyklopedie. Aleš doplatil na to, že se v davu orientoval podle mého signálně oranžového batohu. Ale jak se říká, teprve v krizi poznáš člověka. Přátelsky mě uklidnil a navrhnul, abychom v klidu vyčkali pod Eiffelkou na příjezd busu, který byl naplánovaný na večer. V blízkém obchůdku zakoupil lahev francouzského vína a bagetu, ze svetrů jsme vytvořili piknikovou deku a napodobili na trávníku desítky bezstarostně se povalujících francouzských studentů. Bylo to nečekaně báječné odpoledne, které se rychle přehouplo do okouzlujícího jarního podvečera a mě se vůbec nechtělo domů, respektive, nechtělo se mi z Alešovi společnosti. Průvodce zabraný do výkladu si ani nevšiml ztráty dvou studentů, ale kamarádi se o nás dost báli, ovšem nakonec dost záviděli. Oni měli totiž nohy jako konve, zato my hlavu v oblacích z nakonec nejkrásnějšího zážitku z Paříže.
Vrátila jsem se domů jarně zamilovaná a s Alešem jsme párkrát sešli. Jenže osud tomu chtěl, že se naše cesty rozdělily. Já odjela jako au-pair do Belgie, sešlo z očí, ale z mysli úplně ne.
Po pár letech jsem šla Mileně na svatbu za svědka. Aleše jsem nemohla poznat jak zmužněl, moc mu to slušelo a po údajně drsném rozchodu měl zase důvod ke smíchu. Protančili jsme spolu celou noc a nad ránem se mě romanticky zeptal, jestli s ním pojedu v létě do Paříže. A poněvadž i já byla v tu dobu sama, nadšeně jsem souhlasila. Jenže jaksi opomněl zmínit, že to měla být cesta na kole s dalšími cyklistickými nadšenci. Do startu zbývaly tři měsíce a tak jsme spolu pilně trénovali nejen jízdu na kole, ale i tu romantiku. Samotná cesta byla nezapomenutelná a vydala by na další román. Kromě jiného jsem zjistila, že Aleš je opravdový chlap do nepohody a proto už jsem také tolik nepanikařila, když jsem při cestě výtahem na Eiffelovku opětovně pocítila podivnou nevolnost od žaludku. Nikdy nezapomenu jak mě skupina japonských turistů probodávala znechucenými a udivenými pohledy, když jsem ve výtahu zvracela do cyklistické pláštěnky, kterou mi vyděšený Aleš pohotově podal. A cítila jsem hřejivou jistotu, že je to ten pravý, když jsem mu úplně symbolicky těsně pod oblaky nad Paříží sdělila svoje podezření, že už pár dní zřejmě nejsem v normálním stavu. Byl šťastný a sympaticky dojatý.
Zpátky domů už jsme se naštěstí vraceli vlakem, no a na podzim byla další svatba.
Dnes máme desetiletého syna a moc rádi bychom ho vzali do Paříže, třeba s Čedokem…a těšíme se jaké to bude potřetí ve třech?

100 let
příběhů s Čedokem

Již 100 let pomáháme tvořit Vaše příběhy. Byli jsme u mnoha významných životních okamžiků, setkání a šťastných dní.

 

Zapojte se do soutěže

Vaše příběhy
 

Přečíst tento
příběh
Vždycky jsem milovala přírodu a strašně mne bavilo sopát ...
1987
Přečíst tento
příběh
V roce 1996 jsem právě odmaturoval, s nejlepším kamarádem ...
1996
Přečíst tento
příběh
Kdo by si snad myslel, že malé děti z cestování nic nemají, ...
1997
Přečíst tento
příběh
Už od malička jsem měla dva veliké sny, které jsem si přála ...
2016
Přečíst tento
příběh
Rozhodli jsme se s manželkou navštívit Dubaj. První co jsme ...
2019
Přečíst tento
příběh
Moje spolužačka ze základní školy se vdala v Německu a ...
2017
Přečíst tento
příběh
Než našetřím na větší dovolenou, putujeme alespoň po ...
2020
Přečíst tento
příběh
Gorbačovova bouřlivá perestrojka přispěla k uvolnění ...
1987
Přečíst tento
příběh
Velice rád cestuji, někdy si rád a dlouho poležím na pláži ...
2017
Přečíst tento
příběh
Dostala jsem se po letech se svými syny 11 a 39 let na zimní ...
2020
Přečíst tento
příběh
Vyrazil jsem s kamarádem na 3 týdny do Malajsie, kterou jsme ...
2020
Přečíst tento
příběh
Už od dětství jsem toužila po plavbě velkou lodí. V mých ...
2013