100 let
Čedoku
Kristýna Grúlová | Praha

Když jsem přemýšlela o tom, o jaký příběh ze svých cest bych se s vámi podělila, musela jsem se opravdu hluboce zamyslet. Já mám totiž v těle nějaký magnet, který speciální zážitky přitahuje. Měla bych snad povyprávět o tom, jak jsme v Řecku omylem vjely se ségrou do vojenského cvičícího prostoru? Nebo mi v hlavě zůstala vzpomínka na to, jak se z poklidné procházky okolo Popradského plesa stal pěti hodinový kolotoč plný zvratů a překvapení? Nakonec jsem vybrala příběh, který je mému srdci asi nejmilejší, nejraději na něj vzpomínám a kdykoliv ho vyprávím, mám na rtech úsměv a v duši radost.
Když jsem si před dvěma lety splnila sen a za velmi výhodné letenky odletěla s přítelem Vojtou na Island, věděla jsem, že mě těch zážitků čeká hodně. Ač jsme se snažili šetřit kde se dalo, rozhodli jsme se, že si neodepřeme výlet na Vestmanské ostrovy, které se nachází na jihu země. Podle místních to měl být ráj na zemi a my, už tak okouzlení drsnou krásou Islandu, jsme se na ně moc těšili. Já obzvlášť. A to z toho důvodu, že jsem se během naší cesty zamilovala do papuchalků (anglicky puffins). Tihle malí ptáčkové mi učarovali svoji roztomilostí hned na první pohled a na Vestmanech měla být jedna z největších kolonií z celého Islandu. Ihned po vylodění z trajektu jsme zamířili do informačního centra. Tam jsme se ptali, kde je nejlepší místo na jejich pozorování. Paní s klidem odpověděla, že kdekoliv, že jsou všude a že zrovna před hodinou se dva toulali ve městě. Procházkou po hřebenu hory jsme se tedy vydali k moři, kde jich mělo být nejvíce. Celou dobu našeho pobytu jsme měli zataženo a foukalo. Ten den bylo ale na obloze hřejivé sluníčko a obloha byla jako vymalovaná. Cestu jsme si užívali, kochali se výhledem na krajinu a jediné, co to kazilo, bylo to, že papuchalky nebylo nikde ani vidět ani slyšet. Po 4 hodinách už jsem začala být nervózní. Když tu mi při sestupu nad hlavou zakroužil malý buclatý ptáček, který párkrát zamával křidélky a než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, byl pryč. Znamenalo to ale jediné. Už jsme určitě blízko! Celá natěšená jsem s rychlostí kamzíka (slovy Vojty) doslova seskákala k moři. Jaké však bylo moje překvapení, když se na skalách nenacházel ani jeden. Nechápala jsem to. Kde jsou?? Pak jsme si všimli fotografa, který nehnutě ležel opřený s fotoaparátem na zemi. Odhodlali jsme se ho zeptat, jestli tu papuchalky náhodu někde neviděl. „No jasně! Před 14 dny jsem tady jednoho toho malýho mizeru viděl,“odpověděl nadšeně. Před 14 dny? Jednoho?! Měla jsem pocit, že se proti mně všichni spikli. Na internetu jsme se pak dočetli, že papuchalci v srpnu, nejpozději začátkem září, opouští svoje hnízda a odlétají brázdit moře a oceány. Paní v informačním centru zjevně neměla ráda turisty. A nebo nevěděla, co to ty „puffins“ jsou.
Cesta do přístavu byla smutná. Vojta se mi rozhodl zlepšit náladu tím, že si zajdeme koupit něco sladkého. Vchod do supermarketu jsme ale nemohli najít. Jediné, co jsme spatřili, byli neustále přijíždějící lidé a děti, kteří do železných vrat nosili krabice. Pomysleli jsme si, že je to nejspíš zboží a vydali jsme se k vratům. Zastavila mě paní s dvěma malými dětmi a velkou krabicí. „Chcete vidět papuchalka?,“zeptala se. „Co-cože?,“dostala jsem ze sebe. Paní odklopila víko. V ní se krčila tři odrostlá miminka papuchalků! A když se mě zeptala, jestli si chci jednoho podržet, byla jsem v sedmém nebi. On to totiž vůbec žádný vchod do supermarketu nebyl. Byla to záchranná stanice, kam místní lidé vozí tyhle malé ptáčky. Když totiž vylétnou z hnízda, zmateně hledají únik na moře a místo toho přistanou ve městě. Děti je pak s rodiči sbírají, odváží do téhle stanice, kde je zkontrolují, vrátí je a oni je pak jedou vypustit k moři, aby se ujistili, že tentokrát už cíl jejich cesty bude správný.
A tak jsem si z téhle nehostinné, ale přesto nádherné země, odvezla další nezapomenutelný zážitek. Tohle na cestování miluji. Nikdy nevíte, co se stane. Můžete nad tím přemýšlet, můžete o tom snít. A stejně vás nakonec to, co se stane, nejspíš překvapí. Tak co, živote? Co sis na mojí další cestu přichystal? Mám se bát? Mám se těšit? No jasně, že přeci to druhé!

100 let
příběhů s Čedokem

Již 100 let pomáháme tvořit Vaše příběhy. Byli jsme u mnoha významných životních okamžiků, setkání a šťastných dní.

 

Zapojte se do soutěže

Vaše příběhy
 

Přečíst tento
příběh
Vždycky jsem milovala přírodu a strašně mne bavilo sopát ...
1987
Přečíst tento
příběh
V roce 1996 jsem právě odmaturoval, s nejlepším kamarádem ...
1996
Přečíst tento
příběh
Kdo by si snad myslel, že malé děti z cestování nic nemají, ...
1997
Přečíst tento
příběh
Už od malička jsem měla dva veliké sny, které jsem si přála ...
2016
Přečíst tento
příběh
Rozhodli jsme se s manželkou navštívit Dubaj. První co jsme ...
2019
Přečíst tento
příběh
Moje spolužačka ze základní školy se vdala v Německu a ...
2017
Přečíst tento
příběh
Než našetřím na větší dovolenou, putujeme alespoň po ...
2020
Přečíst tento
příběh
Gorbačovova bouřlivá perestrojka přispěla k uvolnění ...
1987
Přečíst tento
příběh
Velice rád cestuji, někdy si rád a dlouho poležím na pláži ...
2017
Přečíst tento
příběh
Dostala jsem se po letech se svými syny 11 a 39 let na zimní ...
2020
Přečíst tento
příběh
Vyrazil jsem s kamarádem na 3 týdny do Malajsie, kterou jsme ...
2020
Přečíst tento
příběh
Už od dětství jsem toužila po plavbě velkou lodí. V mých ...
2013