100 let
Čedoku
Pavlína Lédrová | Nový Jičín

Nejkrásnější dovolenou nelze naplánovat a to, že těch několik dnů patřilo pravděpodobně k nejkrásnějším dnům ve vašem životě, si uvědomíte až tehdy, kdy vše odplyne a zůstanou vám jen barevné fotografie a krásné a neméně barevné vzpomínky. Já a moje rodina jsme takovou dovolenou prožili na začátku léta v roce 2014. Se dvěma malými dětmi (jedno 5 let a druhé 8 měsíců) jsme se vypravili na ostrov Hvar.  Cesta byla dlouhá a náročná, zatímco syn usnul po pár minutách, dcera začala v autosedačce brečet u Olomouce a síly ji neopouštěly ještě dlouhou dobu. Prosila jsem se slzami v očích několikrát manžela, abychom se otočili a jeli zpátky domů, že to přece nemůžeme zvládnout... Nic neříkal a s klidem, pro něj tak charakteristickým, čekal, až mě to přejde a bude moct řídit v klidu. Když mimino nakonec usnulo, měli jsme takový strach, že se probudí, že jsme nocí cestovali raději beze slov. Cesta ubíhala rychle, káva nám pomáhala neusnout a do Splitu jsme dorazili přesně včas, abychom se nalodili na trajekt. Tam už byla nekonečná cesta za námi a já měla pocit, že teď už bude všechno jen a jen zalité slunce. Spokojené děti a další káva cestou na ostrov to jen potvrzovaly. Dorazili jsme do přístavu a vydali se na místo, na kterém jsme měli těch deset dní strávit. Hvar patří mezi nejkrásnější místa a ostrovy Chorvatska a tamní pláže platí za ty z nejkrásnějších na světě. To vše jsme věděli, mnohokrát slyšeli i četli v turistických průvodcích. Skutečnost však předčila všechna naše očekávání. Bydleli jsme v apartmánu s překrásným výhledem na nevelkou zátoku ověnčenou menšími kamennými domky, které obývali buď nájemníci či turisté, nebo místní obyvatelé, kteří se vždy na zimu přesouvali do vnitrozemí. Z terasy jsme viděli krásné a pestrobarevné oleandry a průzračně čisté, nádherně modré moře. Vzduch byl prodchnutý vůní levandule, všude byl klid a pohoda - prostě ráj na zemi. Každý den jsme trávili podobně – užili jsme si snídani na terase, celé dopoledne strávili na pláži a koupáním v moři, po obědě byl program vlastně stejný, nikam se nám z klidného a krásného místa nechtělo, jen párkrát jsme jeli do městečka doplnit zásoby. Jedno odpoledne nám místní poradili, abychom se vydali cestou podél pobřeží na pláž, které říkali „skákací“. Mělo na ní být dřevěné molo a pod ním dostatečná hloubka na to, aby si děti mohly beze strachu zaskákat do vody. Manžel zůstal s batoletem a já jsem se se synem vydala na dobrodružnou výpravu. Nejdříve byla cesta příjemná a krásně schůdná, skoro jako pěšinka lesem, jakou jsme u nás doma procházeli nesčetněkrát. Po chvíli jsme dorazili na nezalesněnou část pobřeží – tady už jsem tušila, že cesta na pláž možná až tak snadná nebude. Všude byly jen obrovské kamenné bloky, mezi nimi poměrně velké díry, jeden blok byl níž, jiný zase vysoko… Synovi jsem pomáhala a jemu se výlet zatím jevil jako úžasné dobrodružství. Zdálo se mi, že jsme na cestě docela dlouho, ale hodinky jsm s sebou neměli. Ani mobilní telefon, vlastně nic, co by nám pomohlo spojit se s civilizací… Už jsme, celí upocení a unavení, viděli cíl naší cesty, když synovi uklouzla noha a – skoro se mi chce napsat SAMOZŘEJMĚ, vždyť zákon schválnosti platí skoro vždy – podvrtnul si kotník. Pláč ho přešel za chvíli, bolest ho ale neopouštěla. Nějak jsem ho dostala na pláž a měla v plánu mu nožičku ochladit ve vodě a nějak to, třeba na tom skákacím molu, rozchodit, nebo třeba rozskákat J. Nic ale nefungovalo, tak nezbylo než se vydat na zpáteční cestu. Dodnes vlastně nevím, jak jsem mohla být celou dobu tak klidná, ani jak se mi povedlo zdolat celou tu náročnou cestu zase zpátky – chvíli jsem syna nesla na zádech, chvíli v náruči, co pár metrů jsme si sedli k odpočinku, dívali se na moře a povídali si. V jednu chvíli jsem vůbec netušila, jestli jdeme správně a jestli už jsem dávno neminula to správné místo, kudy se z kamenných desek vydat směrem do lesa. Na jednom místě jsem to prostě zkusila a za chvíli jsme se dostali na povědomou stezku, tam už jsem mohla syna nést na ramenou. Dorazili jsme do zátoky, uviděli náš dům, tam už nás se starostlivým výrazem ve tváři vyhlížel manžel. Není divu, nakonec jsme na „malé procházce“ byli několik hodin… Abych se přiznala, ještě dnes někdy pomyslím na to, co všechno se mohlo stát, ale tyto myšlenky nic nemění na tom, že i po několika letech na procházku na skákací pláž vzpomíná syn jako na nejlepší dobrodružství. A já doufám, že se na Hvar vrátíme a na výpravu se vydáme znovu, abychom si zaskákali z toho dřevěného mola.

100 let
příběhů s Čedokem

Již 100 let pomáháme tvořit Vaše příběhy. Byli jsme u mnoha významných životních okamžiků, setkání a šťastných dní.

 

Zapojte se do soutěže

Vaše příběhy
 

Přečíst tento
příběh
Vždycky jsem milovala přírodu a strašně mne bavilo sopát ...
1987
Přečíst tento
příběh
V roce 1996 jsem právě odmaturoval, s nejlepším kamarádem ...
1996
Přečíst tento
příběh
Kdo by si snad myslel, že malé děti z cestování nic nemají, ...
1997
Přečíst tento
příběh
Už od malička jsem měla dva veliké sny, které jsem si přála ...
2016
Přečíst tento
příběh
Rozhodli jsme se s manželkou navštívit Dubaj. První co jsme ...
2019
Přečíst tento
příběh
Moje spolužačka ze základní školy se vdala v Německu a ...
2017
Přečíst tento
příběh
Než našetřím na větší dovolenou, putujeme alespoň po ...
2020
Přečíst tento
příběh
Gorbačovova bouřlivá perestrojka přispěla k uvolnění ...
1987
Přečíst tento
příběh
Velice rád cestuji, někdy si rád a dlouho poležím na pláži ...
2017
Přečíst tento
příběh
Dostala jsem se po letech se svými syny 11 a 39 let na zimní ...
2020
Přečíst tento
příběh
Vyrazil jsem s kamarádem na 3 týdny do Malajsie, kterou jsme ...
2020
Přečíst tento
příběh
Už od dětství jsem toužila po plavbě velkou lodí. V mých ...
2013