Mám ráda výlety a dovolené, asi jako většína z nás. S moji  kamarádkou  jsem se domluvila, že spolu navštívíme Itálii. Procházky, překládaná pizza, dobré kafíčko. U vedlejšího stolu nějaký chlápek co brnkal na kytaru. Prohlídka všech památek co jsme měly naplánované už jsme viděly a tak jsem si řekla, že už je čas navštívit Miláno. Měla jsem sen, že se jednou podívám na nějaké představení do La Scala.

Když ten den přišel, moc jsem se těšila. Majestátní stavba, předsálí, která vás přímo láká k tomu, aby jste si připadali jak ve filmu Pretty Woman.

Po příchodu do sálu  jsem si připadala jak smítko prachu v té nádheře, která mě obklopovala. Ten kdo tam už někdy byl, mi dá  za pravdu, že je to nezapomenutelné, jak výzdoba, tak uvaděči...Opera byla úžasná, chvilkami jsem snad ani nedýchala. Vychutnávala jsem si každého solistu, scénografii, celé umělecké dílo, které jsem mohla vidět a slyšet. Při odchodu ze sálu ke schodišti jsem ale přes své dlouhé šaty zakopla a v zápětí jsem se ocitla  v náručí  nějakého Itala ,který  něco s úsměvem zašeptal. Samozdřejmě jsem mu moc nerozuměla, jen jsem pochopila, že se mi snaží naznačit, že se nemusím bát. V rozpacích jsem mu děkovala a už jsem se honem snažila dostat na taxík. Venku jsem se rozhlížela, jak se dostat co nejrychleji na hotel, když jsem si všimla, jak můj zachránce pospíchá za mnou .Podával mi jednu řůži se slovy: ,,Buona serata bellissima"