V roce 2018 jsem poprvé s přítelem navštívila Španělsko, Katalánsko. Moc jsem se těšila, sbírala nápady, kam se podívat a moje očekávání byla do puntíku splněna. Zážitky opravdu stály za to. Výlet do Barcelony byl úžasný, kormoráni na skalách v těsné blízkosti pláže nás bavili celý náš pobyt. Hned u břehu jsme šnorchlovali a krmili plno barevných rybek, voda byla na konec září ještě teplá a sluníčko vydrželo až na vyjímky do našeho odjezdu. Hotel s bazénem na střeše a výhledem na moře značka ideál a ty dobrůtky, co nám tu servírovali, bych si přála mít na každé dovolené. Mojí radost z dovolené kalilo od začátku jen očekávání jedné události. Hned cestou z letiště jsme se seznámili s českým potápěčem, žijícím ve Španělsku, který provozuje zážitkové potápění s turisty. Moje fóbie ze žraloků je pověstná a zvětšovala se cestou úměrně tomu, jak můj přítel nadšeně konverzoval o krásách podmořského života s oním ošlehaným mořským vlkem. Bylo mi totiž přehledně jasné, co bude následovat, a instinkty mě nezklamaly. Musíme přece alespoň jednou v životě vyzkoušet potápění s maskou v neoprénovém oblečku.To že celá ta věc váží 50 kil a že já jaksi neocením noření se do temných nepřátelských vod, to bylo v tuto chvíli nedůležité. Podotýkám, že jsem se s přítelem, celoživotním dobrodruhem seznámila těsně před padesátkou a že jsem srab. V tomhle věku už toho na sobě člověk moc nezmění. Že mám závratě a nevylezu ani na Petřín a dnes létám s přítelem na rogale i v malém letadélku, budiž. Láska hory přenáší a nakonec je to velká krása. Ale kyslíková maska na záda a být napospas těm obřím bestiím z moře? Zážitkový kurs byl samozřejmě domluven a zaplacen ještě před příjezdem do hotelu. Následovaly moje bezesné noci s představami chobotnic, ovíjejících chapadla kolem mého přívodu vzduchu, prokousaného neoprénu a obřích murén, které se mi chechtaly do očí. Den D nastal, ráno nám volal pan potápěč, že vše je OK a my můžeme vyrazit. Obdivovala jsem se za odvahu, s kterou jsem zabalila svačiny, plavky a osušky a následovala přítele do vlaku směrem k jeho splněnému snu. Hodinu na to už jsem méně hrdinně vyhlížela potápěčovo auto. Měl zpoždění. S myšlenkami u svých dětí a vnoučat, s kterými jsem se v duchu loučila, jsem pozorovala zatahující se oblohu a sílící vítr. Potápěč dorazil schlíplý s velkými omluvami. Moři se poručit nedá a nejspíš nade mnou můj anděl držel ochrannou ruku. Moře se prostě neobvykle rozbouřilo a potápění nepřicházelo v úvahu. Dost se mi ulevilo. Pán nás odvezl na pobřeží, kde jsme se měli nořit do mořského světa a mě se ulevilo podruhé, když jsem viděla vlny bijící o mola, pohazující s loďkami. Zároveň jsem se ale v duchu smála svému strachu, protože místo, kam jsme se měli směle potopit, bylo asi 20 metrů od břehu. Člověk by neměl mít velkou fantazii ((o: Ten den byl ale vyjímečný. Vlny byly tak velké, že zalily celé pláže a pozorovat je ze staré rozhledny na ostrůvku v moři bylo nádherné. Přímořské městečko, kam bychom se jinak nevypravili, mělo krásný hrad a bylo nám tam hezky. Jen lodí, jak bylo původně v plánu, jsme se nevraceli. Prostě ten den moře ukazovalo, co umí a lodní doprava nefungovala. Tak možná někdy příště seberu ještě odvahu a budu se kochat krásami mořského dna.Ale do léta daleko a my navíc měníme oblast našeho zájmu. Chystáme se k Bajkalskému jezeru......