Prožili jsme opravdu náročný rok. A tak jsme se rozhodli, že si všichni zasloužíme pořádnou odměnu, a poprvé v létě pojedeme k moři. Listovali jsme již od Vánoc rozličnými katalogy, ukazovali dětem na fotografiích moře s hřebínky bílých vlnek a s kalkulačkou na klíně jsme si večer lámali hlavu nad tím, kam bychom se mohli s našimi třemi dětmi a skromnými úsporami vydat. Nakonec jsme vybrali Černou Horu. Já se vždycky rozhoduji nejvíc srdcem, a ostrov Sveti Stefan mi učaroval na první pohled. Všichni jsme se moc těšili, do odjezdu už zbývalo jen pár dní, když jsem náhle vážně onemocněla. Ještě jsem po práci stihla zajet do města a pořídit mapy na cestu, zamávala jsem dětem na hřišti, pofoukala jedno rozbité koleno, a za pár hodin jsem už ležela v nemocnici jako lazar. Lékaři o odjezdu z města nechtěli ani slyšet, natož vydat se autem takovou dálku. Strachovala jsem se, že letos k moři nepojedeme. Kvůli zklamaným dětem mi to bylo moc líto. Tolik se těšily. Brečela jsem v nemocnici do polštáře a cítila se naprosto bezmocná. Ale manžel to nevzdal. Ověšen malými dětmi balil a nakupoval, domluvil v cestovní kanceláři i v hotelu, že můžeme přijet o pár dní později, orodoval v nemocnici, a tak mi po konsiliu dali lékaři na cestu plno léků a spoustu dobrých rad a my nakonec přeci jen k moři vyrazili. Cesta do Černé Hory byla nádherná. Silnice se klikatily vysokými horskými průsmyky, údolím tekla dravá, tyrkysově modrá říčka … a my jsme se tak kochali nádhernými skalisky v okolí, že jsme dočista zabloudili. Projížděli jsme dlouhý čas horami a údolími, aniž bychom zahlédli človíčka, děti začínaly být unavené, když se zezadu ozvalo: „Maminko, mně je asi špatně.“ A následně nám nejstarší syn předvedl, co si za celý půlden nasoukal do bříška. Zastavili jsme, manžel vyčistil auto, synovi jsme našli igelitový pytlík, a pokračovali jsme v cestě. Jenže ono „mně je asi špatně“ se opakovalo v každé druhé zatáčce. Za jednou serpentýnou jsme takhle zastavili… a už se nerozjeli. Ani naše Tino už prostě nemohlo dál. Vystoupili jsme s dětmi z vozu na kraj cesty a rozhlíželi se, jestli někde v dáli neuvidíme světýlko. Nakonec jsme zahlédli, rovnou dvě. Místní lidé nás uviděli, a i když jsme se domlouvali rukama, nohama, ochotně nám pomohli. Odtáhli nás do nejbližší vesnice k automechanikovi. V okamžiku, kdy jsme ze zatáčky odjížděli, vyřítil ze zpoza kopce kamion naložený těžkými kládami. Profrčel přesně tím místem, kde jsme ještě před chvílí stáli. Úplně nás zamrazilo. V autoservisu se s námi místní rozloučili. I automechanik byl velmi laskavý. Poslal ihned svého známého do nejbližšího města, aby sehnal potřebné součástky na opravu našeho auta, a ještě toho odpoledne jsme mohli pokračovat v cestě. K pobřeží jsme dorazili až pozdě večer, slunko již skoro zapadalo. Sotva jsme však vyjeli z tunelu u Sutomore a děti uviděly první proužek moře, zapomněly na únavu z cesty, radostně výskaly, pištěly, smáli se… a já dojetím slzela nad jejich neskrývaným nadšením.
Černohorské sluníčko nakonec dokázalo zázraky, a já se brzy zotavila. Do Černé Hory jsme se opět vrátili a rádi se tam budeme vracet zase. Je to kouzelná země, s nádhernou přírodou, krásnými plážemi, voňavými borovicemi sklánějícími se nad širým mořem a mnoha lidmi s dobrým srdcem, které jsme měli tu čest poznat.