100 let
Čedoku
Kamila Parpelová | Praha

Jsem týden nemocná, měla bych být rodině alespoň nějak užitečná, napíšu příběh z dovolené…

Vracím se zpět o 8 let, je mi 31 a poznávám nového muže. Po roce nesmělého chození přichází otázka: „Miláčku, kam bys chtěla na vysněnou dovolenou? Vím přesně. Pěší pouť do Santiaga de Compostela, nebo výstup na Mont Blanc. Z jakéhosi chvilkového pomatení mysli a čiré naivity volím druhou možnost a neberu se příliš vážně. Jenže. Za 14 dní mi milý nadšeně sděluje, že za 2 měsíce odjíždíme, že našel super levnou cestovku (rozuměj turistický klub) a musíme zahájit přípravy. Na mou oprávněnou otázku zda se „nahoře“ nalézá kiosek se znatelně zarazí a jestli to myslím vážně. Odvětím „jasně, že ne“ a znejistím. Následují přípravy. Poprvé v životě zkouším různé zajímavosti jako kladívko – cepín, zubaté botičky – mačky, nějaká lana a přijde mi to vzrušující. Abych se navnadila, nahlédnu do recenzí daného turistického oddílu kde se dozvídám, že vedoucí výpravy má menší problémy s alkoholem a na horu s ostatními se nikdy nedostavil. No, nebudu si kazit náladu a dál číst nebudu. Lidi toho nakecaj.
Nastupujeme do autobusu. Žen vidím minimum. Nevadí. Náš vůdce (rozuměj vedoucí zájezdu a horský vůdce v jednom) se chopí mikrofonu a ujišťuje nás, že piv máme plný autobus, takže v klidu. Aha, asi vtipálek. Pak už následoval jen 14 denní úžas v kuse a pochopení, proč expedice nebyla z nejdražších. Jen pro ochutnávku, nocleh se konal vždy načerno, někde pod mostem, v parku, na parkovišti. Při většině aklimatizačních výšlapů náš vůdce odpočíval v podezřelém stavu na dětském hřišti na lavičce a komunikace mu dělala značné obtíže apod. K cíli jsme se každopádně přiblížili a na samý vrchol se dostalo 5 z nás. Já ne. To je asi zřejmé. Můj přítel také ne, bál se nechat mne samotnou v polovině „kopce“, kde se kvůli počasí každou chvíli valily kameny couloirem tak, že cestu uzavřeli. Já šťastná, přítel již tolik ne, jsme sešli do základního tábora. Tam přítel potkal kamarády ze školy, mělo se změnit počasí...slovo dalo slovo a já jela domů sama. On si druhý den splnil sen a s kamarády vrchol navštívil.
Domů jsem se vrátila sama. Přiznávám, že v ne zcela radostném rozpoložení. Nakonec ale vše odpuštěno, dnes spolu máme 2 divoké děti a rádi vzpomínáme. Abych nezapomněla, do Compostely jsme došli hned napřesrok, ale to už by byl další příběh :)

100 let
příběhů s Čedokem

Již 100 let pomáháme tvořit Vaše příběhy. Byli jsme u mnoha významných životních okamžiků, setkání a šťastných dní.

 

Zapojte se do soutěže

Vaše příběhy
 

Přečíst tento
příběh
Vždycky jsem milovala přírodu a strašně mne bavilo sopát ...
1987
Přečíst tento
příběh
V roce 1996 jsem právě odmaturoval, s nejlepším kamarádem ...
1996
Přečíst tento
příběh
Kdo by si snad myslel, že malé děti z cestování nic nemají, ...
1997
Přečíst tento
příběh
Už od malička jsem měla dva veliké sny, které jsem si přála ...
2016
Přečíst tento
příběh
Rozhodli jsme se s manželkou navštívit Dubaj. První co jsme ...
2019
Přečíst tento
příběh
Moje spolužačka ze základní školy se vdala v Německu a ...
2017
Přečíst tento
příběh
Než našetřím na větší dovolenou, putujeme alespoň po ...
2020
Přečíst tento
příběh
Gorbačovova bouřlivá perestrojka přispěla k uvolnění ...
1987
Přečíst tento
příběh
Velice rád cestuji, někdy si rád a dlouho poležím na pláži ...
2017
Přečíst tento
příběh
Dostala jsem se po letech se svými syny 11 a 39 let na zimní ...
2020
Přečíst tento
příběh
Vyrazil jsem s kamarádem na 3 týdny do Malajsie, kterou jsme ...
2020
Přečíst tento
příběh
Už od dětství jsem toužila po plavbě velkou lodí. V mých ...
2013