Kdo by si snad myslel, že malé děti z cestování nic nemají, ten je na velkém omylu. Poprvé jsem letěla ve 3 letech s maminkou, babičkou a dědou do Bulharska je to bez nadsázky zážitek na celý život.
Začalo to už na letišti, všechno bylo tak obrovské (možná proto, že já byla tak malinká) a nové, ze všeho šel respekt i vzrušení zároveň. A hlavně to těšení, až poprvé spatřím moře, nemohla jsem se dočkat.
Do dnes si pamatuji vše živě, jako by to snad bylo včera. Letištní kontrola mého plyšáka, jestli v něm nepřevážíme zbraň, mámin hysterický výlev, že v letadle všichni umřeme, horký písek, dědovo spálené čelo, a hlavně ryby v restauraci. "Babi, jak to, že vypadají jako živé?" zajímala jsem se. Ve 3 letech jsem totiž ještě netušila, že maso pochází ze zvířat. A koho by to taky napadlo? Brambory na talíři vypadají jako brambory, ale vypadá snad řízek jako prase? Ne. Tak proč ty slané rybičky připomínají ty skutečné? Jak to jen udělali? Byla jsem fascinována. Snad ještě více než samotným mořem. Myslela jsem si, že místní kuchaři jsou kouzelníci, nikdo z dospělých mi samozřejmě pravdu neprozradil.
Minulý rok jsem vyrazila se svým přítelem po letech opět do Bulharska. Tentokrát jsem měla panický záchvat v letadle já, co už, rodiče si člověk nevybere. Co mě na místě ale nejvíc zajímalo, byly rybičky. A světě div se, byly tam! Pořád tak úžasně slané, křupavé a hlavně jako živé! S prvním soustem jsem se přenesla do toho úžasného, sladkého, neuvědomělého dětství. Jako by mořské vlny přinesly zpět všechny mé rané vzpomínky. Bylo to kouzelné a já byla opět unešena přesně tak jako před léty.