Vždycky jsem milovala přírodu a strašně mne bavilo sopát pod stanem venku. Toužila jsem vydat se na svůj první "čundr" , spát pod širákem, večer u ohně s kytarou- to byl můj sen. ne tak mých rodičů, takže jsem musela počkat do 18 let, abych konečně mohla vyjet. Tehdejší doba byla trampování nakloněná, lidé byli k sobě celkem vstřícní, takže zbývalo sehnat partu stejně smýšlejících lidí a vyjet ven. Sešla se nás parta 6 lidí, dvě holky a 4 kluci, sbalili jsme spacáky, do batohu náhradní oblečení, konzervy a vyrazili ven. Jak já tehdy byla šťastná. nebyl problém u kohokoliv zazvonit, když jsme potřebovali třeba čaj, který nám došel, na vesnici nám lidé dali třeba i vejce, a my chodili a jezdili napříč republikou dva krásné týdny. počasí nám přálo a pršelo jen dva dny, takže mokré věci rychle uschly a my pokračovali a cestovali, myli se v potocích a přehradách, spali venku, večer zpívali u ohně písničky od nedvědů, poutníků a dalších folkových kapel a zpěváků, občas se k nám někdo přidal, občas jsme se ztratili,a bylo nám fajn. V té době bylo hodně populární hnutí Brontosaurus, kde mladí lidé dobrovolně jezdili uklízet přírodu, nebo třeba pomáhat při obnově památek. Takhle jsme dva dny strávili s partou "Brontosaurů" na hradě Lichnici, pomohlii tam s úklidem a pracemi co byly třeba za odměnu jsme dostali dobré jídlo a po dvou dnech s dobrým pocitem šli dál. Byly to nejhezčí prázdniny a dovolená, jakou jsem zažila. takový pocit volnosti a pohody, smíchu a souznění už jsem pak v dospělosti nezažila. lidé byli otevřenější, dnes už bych asi měla strach zazvonit někde s prosbou o vejce nebo čaj, abych nedostala vynadáno. Nikdo nás neokradl, nikdo nám nenadával, auta nám zastavila a svezla nás beze strachu, že zabijeme řidiče. bylo to nádjherné a nezapomenutelné léto v roce 1987 - tehdy jsem byla absolutně šťastná a spokojená, byla to ta nejhezčí dovolená, na kterou nikdy nezapomenu